Ondra je zpátky a jeho letošní premiéra začne na SP ve Schladmingu 4. února

Mistrovství světa v alpském lyžování 2013 ve štýrském Schladmingu

Ondřej BankZa pár dní v Rakousku odstartuje Mistrovství světa v lyžování (od 4. do 17. února 2013), na nějž vsadil Ondřej Bank jedinou letošní kartu. Trénuje a je prý v dobré formě, i když se jeho doktoři chytají za hlavu. Není divu. Sotva se vrátil do lyžařského klání po loňské vynechané sezóně, kdy bojoval s neznámou tropickou nemocí, kterou doktoři nedokázali ani diagnostikovat, zlomil si během tréninku v Chile čelist a o pár týdnů později ve svém oblíbeném Beaver Creeku v USA nešťastně vykloubil rameno. Ondřeje však přesto dobrá nálada neopouští a na Mistrovství světa, které je pro něj nejdůležitější, se těší. Jen musí být opatrný. „Rameno je v pohodě, ale musí se stabilizovat. Tady na ty extrémní zátěže je ještě potřeba získat svalovou hmotu, která tam ubyla.“  Sérii zranění ale nebere nijak tragicky: „Je to jednoduché. Náš sport je nebezpečný a zranění k tomu patří. I když zlomenou čelist na lyžích zrovna moc lidí nemělo,“ podotýká se smíchem.

Letošní sezona je pro většinu lyžařů kvůli novým pravidlům velkou zkouškou. „Zvětšili minimální délku lyží a omezilo se minimální vykrojení lyže. Takže se zvětšil radius z 27 na 35 metrů, což je značný skok, jemuž se musí přizpůsobit technika. Víc než dosud je důležitá fyzička a síla, lyže jsou hůř ovladatelné. Takže paradoxně bezpečnostní opatření, která FIS vysvětloval ohledem na menší zatížení kloubů lyžařů, samotnou bezpečnost zhoršila.“ Právě úraz s čelistí si Bank způsobil na prototypu nových lyží, který nefungoval, jak by měl. „Dřív se lyžovalo na lyžích, které se jen zlepšovaly. Teď se šlo opět od nuly, takže se udělala lyže, a když to nebylo ono, muselo se začít znovu,“ vysvětluje.

Sezóna, na kterou Ondra určitě nezapomene, mu přinesla i obrovskou radost a novou roli. Jako novopečený tatínek si užívá svého synka. Jeho neobvyklé jméno mu prý s přítelkyní vybrali už dávno. „Už dva tři roky jsme s Terezou chtěli Alberta.“ A kde vzal inspiraci? „Viděl jsem kdysi dokument o Einsteinovi, byl nejen blázen, ale i pacifista. Líbil se mi.“ Jako táta ho prý bude asi rozmazlovat, přiznává. „Nechci ho ale brzdit a budu se snažit vyhýbat tomu, co mně jako malému klukovi vadilo. Budu ho vést ke sportu, ale i k učení, aby měl trochu větší rozhled, než jsem měl já. Sám si pak vybere, co bude chtít dělat.“ Následovníka Krále bílé stopy by si ale v malém Albertovi nepřál. „Je to hodně nebezpečný a jeden z nejsložitějších sportů, kde hraje roli příliš mnoho aspektů,“ přiznává. Svůj přístup k lyžování sám jako otec nezměnil. „Vždycky jsem si uvědomoval, že na prvním místě je rodina a zdraví a až pak na x-tém místě sportovní úspěchy. Myslím, že to mám takto v hlavě srovnané už hodně dlouho, takže mě nová role v tomto směru nijak neovlivnila.“

„Už jako kluk jsem zkoušel všechny možné sporty a dnes dělám, co mě baví. Možná to není nejlepší cesta, že nejsem úzce specializován na jednu disciplínu, ale mě prostě baví zkoumat spíš podstatu konkrétního sportu a najít důvod, proč lidi baví.“ A není to jen relativně klidný golf, který ho chytil za srdce, ale třeba i adrenalinový skydiving. V budoucnu by si ale rád užil klukovský sen, který měl paradoxně v dětství přímo u nosu, ale přesto nedosažitelný. „Jako malý jsem musel hodně trénovat. Toužil jsem po hlubokém sněhu, ale neměl jsem možnost to zkoušet, měl jsem přísný režim a nebyl jsem k tomu připuštěn. Přitom ježdění v hlubokém sněhu je úžasné. Chtěli bychom s kamarády zrealizovat projekt spojený s volnou jízdou v hlubokém sněhu.“

Ondřejova spolupráce se společností Volvo začala před dvěma lety nevinou sázkou. Zajede-li Ondřej při sjezdu v Kitzbühelu do třicátého místa, dostane auto. V opačném případě bude Volvu rok zadarmo dělat reklamu. Tenkrát skončil jen dvě příčky za třicátým místem – a jeho spolupráce se švédskou automobilkou už trvá dodnes. Crossover Volvo XC70, který pro své cesty za sportovními úspěchy dostal zapůjčen, jeho vyhovoval požadavkům nejlépe. „Volvo nabídlo auto a já si vybral takové, které mi sedělo. A hlavně abych do něj dostal všechno, co potřebuju.“ Nejvíc si pochvaluje pohon „na všechna čtyři“ a spoustu účelných vychytávek v čele s adaptivním tempomatem s funkcí automatického brzdění.

„Využívám ho při rychlé jízdě, i když jedu na pohodu. Je velmi intuitivní, takže je to příjemná plynulá jízda. Když převezmu řízení, tak se tempomat nevypne. Například když se chci přiblížit k nějakému autu víc, než mě pouští radar, šlápnu na plyn. Radar pochopí, že mě má pustit, abych se mohl rozjet, a já pak pustím plyn a auto pokračuje,“ popisuje Ondřej. Tempomat si užívá zejména na delší vzdálenosti, kdy si nastaví vyšší rychlost, aby vůz dobrzďoval. „Ideální je jet za autem, které jede 130. Já si nastavím 150 a vím, že když on přidá na 135, tak tempomat půjde za ním, a když zpomalí, tak zpomalí taky. Stejně tak když je zácpa, tak si nastavím rychlost 50 nebo i 100 a jedeme dvacítkou a to auto samo brzdí a rozjíždí se,“ vysvětluje svůj styl jízdy Ondřej Bank. Je to bezpečné a baví mě to. A je to taky jedna z věcí, které bych se u svého vozu i v budoucnosti nerad vzdával.