Rozhovor s Ondřejem Bankem

Volvista Ondřej Bank

Jako jeden ze šesti závodníků Světového poháru zabodoval Ondřej Bank v každé jeho disciplíně slalomu, obřím slalomu, super-G, sjezdu a kombinaci. Dosáhl tak historického úspěchu českého lyžařského sportu a prokázal schopnosti všestranného lyžaře, které podle svých slov vždycky obdivoval u seveřanů Kjetila Andreho Aamondta a Laseho Kjuse. Ovšem typické pro něj nejsou jen kvality sportovní, ale i ty lidské skromnost a radost ze sportu.

Sezonu Ondřej zakončil druhým splněným snem, opět spojeným se Skandinávií. Tentokrát v provedení stylového švédského crossoveru, Volva XC70. „Odmalička bylo mým vysněným autem V70. Vždycky jsem po tomto klasickém kombíku od Volva pokukoval a říkal si: tohle je auto, co bych chtěl jednou mít. Je mi sympatické tím, že není pompézní, je praktické, bezpečné a má vše, co potřebuji.“ Jeho terénní verze XC70, která od letoška bude Ondřeje vozit za dalšími lyžařskými trofejemi, je pro jeho pohyb po horách i další sportovní aktivity ideální.

Jaký jsi řidič?
Vyrovnaný, i když občas jedu rychleji, než by se mělo. Ale ve Volvu si užívám klidu a vnímám, že na mě sálá pohodu. A taky už jsem starší a klidnější.

Vrcholové sportovní nasazení vyžaduje ohromnou koncentraci.  A z tebe opravdu tebe úplně sálá klid, odkud ho čerpáš?
Je to celoživotní filozofie. Jde o ideální sladění napětí a klidu. Nedělám nic zbrkle ani nic navíc. Musím se učit zpracovat agresivitu do ideální míry. Při sjezdech je ale nutná strategie a ta musí být v hlavě.

Takže když jedeš dolů, zvládneš se natolik koncentrovat, že dokážeš eliminovat veškeré myšlenky?
Jsem podstatně klidnější, když jedu sám a počítám se vším, co se může stát, než když se dívám na kamarády v televizi. To jsem pak za ně mnohem nervóznější.

Cítíš nějakou zodpovědnost za to, že do tebe národ vkládá ohromné naděje?
Je mi to samozřejmě příjemné, že mi lidi fandí a mají se po dlouhé době v lyžování na co dívat. Ale že bych nějak cítil, že „jedu za národ“, to ne.

Kdy ses naposledy cítil šťastný?
Snažím se o to každý den. Výsledek ale pro mě není tak důležitý jako u ostatních sportovců. Měl jsem řadu zranění a trochu se mi upravily hodnoty. Takže když se něco nedaří, moc si to neberu. A stejně tak ani když se daří.

Takže si hlídáš výkyvy. Lze říct, že to stejně u tebe platí nejen ve sportu, ale i v životě?
Určitě. Vždycky jsem byl šikovné dítko, kterému šel každý sport. A protože mě všichni plácali po zádech, nevyhnutelně se ze mě stal rozmazlený fracek. Pak jsem si ale v šestnácti zlomil nohu a ocitl se v rehabilitačním centru. Tam jsem poznal lidi na vozíčku a jejich problémy. A pochopil jsem, že jde úplně o jiné hodnoty, než být první nebo třetí. Do té doby jsem býval takový ten zuřivec, co na tenise láme rakety. Od té doby jsem raketou nehodil a jsem vůbec celkově klidnější.

Myslím, že mě ty úrazy změnily k lepšímu. Hodně lidí mi říká, že kdybych se třikrát nezranil, mohl bych dnes být lyžařská superstar. Pět let jsem totiž ze zdravotních důvodů nelyžoval. Já jim ale odpovídám, že jsem raději menší „star“ a lepší člověk než velká hvězda.

Snažím se ve všem vidět to pozitivní, hledám inspiraci. Zkouším třeba jógu a podobné sporty, ale neomezuji se jen na jednu věc. Mám rád golf a začal jsem skákat z letadla, skydiving. Do budoucna bych chtěl zkusit base jump. Skákání z letadla byl můj sen, a je to skutečně krásný pocit. Na letišti se scházejí skvělí lidé, skočit si třeba přijde i šedesátiletá babička.

Věříš v osud?
Ani ne. Věřím, že když neublížím ostatním lidem, nebudou se mi dít špatné věci. A to platí i opačně.

Co tě dokáže vytočit a co tě naopak motivuje?
Nesnáším lidi, co machrují. Takový ten typ „všechno znám, všechno vím“. Ale většinou to neřeším. Mám rád hodný lidi, co dělají všechno bez vypočítavosti, jen kvůli věci samé. To mi přijde v dnešní době sympatické a takových lidí si vážím.

Jaká taktika ti pomohla k současnému úspěchu?
Myslím, že lyžování není jen o tom, že je někdo šikovný, ale o celém týmu, zázemí. Na tom všechno závisí. Takže peníze, které vyjezdím, vrážím do toho, abychom měli lepší podmínky a mohli jsme se srovnat s třeba s Rakušany. Dřív mě ani nenapadlo, že jednou vyhraju Světový pohár nebo olympiádu. To mě táhne dopředu a posouvá hranice, o kterých jsem si dřív myslel, že kluk z vesnice už nemůže překonat. Baví mě jezdit s těmi nejlepšími na světě, přijde mi to skvělé a taky vtipné.

A tvoje další meta?
Já právě nemám mety. Jezdím tak, aby mě to bavilo a abych zajel dobře, ne abych vyhrál olympiádu nebo byl mistr světa. Lyžuju, protože mě to těší a taky mám rád souboj s dalšími lyžaři. A když budu navíc první, bude to super.

Co pro tebe lyžování vůbec znamená?Volvista Ondřej Bank
Je to můj život. Jezdím od tří let a nikdy jsem nepřemýšlel o tom, že bych dělal něco jiného. Je to prostě práce i zábava, ale samozřejmě si tím člověk živí i své ego.

Jak zvládáš ty horší chvíle?
Snažím se být vyrovnaný, ale lyžování je dost nejednotvárný sport, jednou jedeš dobře, jindy hůř. Vítězství mě těší, ale nepřeceňuji ho a ani se nehroutím, když se mi něco nepovede nebo vypadnu.

Máš nějaký lyžařský vzor?
Já na vzory moc nejsem, ale sympatičtí mi v minulosti byli Norové Aamondt a Kjus. Byli to všestranní lyžaři, klidní a vyrovnaní, kteří jezdili všechny disciplíny. Lyžoval jsem s nimi na olympiádě v Turíně. Já jsem tenkrát byl mlaďoch a oni ostřílení borci, hvězdy, takže jsem neměl moc šancí se s nimi bavit. Ale když jsem získal šesté místo, šel kolem mě v jídelně Aamondt, zastavil se, řekl: Hey, good job! a poplácal mě po rameně. A to bylo to nejlepší, co se mi stalo.

Kolik párů lyží máš?
Za sezonu použiju i padesát šedesát párů. Některé mám jen na chvíli půjčené, a jak je otestuji, musím je vrátit. Až když mi sednou, jezdím s nimi déle.

Tvůj bratr Tomáš je zároveň tvým trenérem. Jaké to je, když je pro tebe brácha autorita?
Dřív mě trénoval táta, ale po letech jsme už na sebe začali být trochu alergičtí. Tak jsem o spolupráci požádal bráchu, atmosféra mezi námi je zatím uvolněnější.  Dokážeme se domluvit v klidu. Po těch zraněních už vím, co chci, a nehodlám se „zašívat“. Myslím, že to máme dobře nastavené. I když brácha býval dřív trochu „nervák“, ale zapracoval na tom a vypadá to, že je to v pohodě.

Jaká je spolupráce s kluky, co spolu trénujete? Předáváš rád svoje zkušenosti?
Myslím, že máme prima tým. Každý z nás má něco, v čem je dobrý a v čem se naopak potřebuje zlepšit. A tak si navzájem sedneme a předáváme si zkušenosti, bavíme se, jak to udělat, a to je pro nás skvělé. Spojili jsme se z vlastní vůle, na svazu to takto nefungovalo.

Cítíš jako hendikep, že mají zahraniční závodníci lepší podmínky než ty?
Vždycky jsem to cítil, když jsem třeba přijel na „svěťák“ a viděl, že oproti ostatním nemáme takové vybavení. Táta třeba neměl ani vrtačku nebo klíče, já zas měl jen jedny lyže. Ale ty pocity z prvních Světových pohárů, že nemáme vůbec šanci, už dávno nejsou pravda. Pořád posouvám hranice a to mě baví. Nejsem však  člověk, co si moc věří, a musím si udržovat vítěznou náladu…

Který národ to má podle tebe srovnané?
Norové, vždy na velké akci získají medaile. Jejich nálada je oproti ostatním závodníkům, kteří jsou přehnaně napjatí, pohodová.  Jdou do toho prostě s úplně jiným nábojem.

Jak relaxuješ?
Při čemkoli, co nesouvisí s lyžování. Seskok z letadla nebo golf. A když mám šetřit síly, prostě vypnu a jen tak ležím. Nebo rád zajdu do společnosti, kde lidé řeší jiné věci než lyžování.

---

Text: Petra Doležalová, Foto: Tomáš Bank, 2011