Budoucnost

Všední den v roce 2047

Píše se rok 2047. Naše životy prošly díky autonomně řízeným vozidlům revoluční změnou. Připojte se k nám na našem výletu do budoucnosti a přesvědčte se, jak nám může autonomní řízení změnit život.

BILL DUNN, DUBEN 2017

„Dobré ráno, Majo.“
„Dobré ráno, domku.“
„Majo, v 9 hodin máš schůzku v Dánsku.“
„Ó ano. Domku, připrav mi prosím kávu a nech za 15 minut venku přistavit auto.“
Slyším, jak dům zapíná v kuchyni kávovar na espreso. O deset minut později jsem oblečená a usrkávám ze šálku čerstvou kávu. Otevírám skříň s kabáty.
„Majo, venku je zima. 3 °C. Obleč se teple.“

Vyjdu ven před dům. Je slunečné, ale lehce mrazivé, únorové ráno. Vsadím se, že kdyby někdo, kdo zde žil před 30 lety, viděl, jak dnes vypadá tato ulice na předměstí města Malmö, žasl by. Chodníky jsou na obou stranách šest metrů široké, zatímco silnice na šíři zabírá něco kolem pěti metrů. Lidé jsou na prvním místě.

Je mi 28 let, takže jsem dost stará na to, abych si pamatovala dopravní špičky a rámus spalovacích motorů, které jsem zažila jako malá holka. A ten zápach. Dnes slyším jen jemný cvrkot, který vydávají auta projíždějící zástavbou, a křik místních dětí, které před odchodem do školy hrají na ulici hokej. Jejich rodiče si nedělají starosti, protože téměř všechna vozidla, která sem přijíždějí, jsou auta a vozítka řízená autopiloty, což znamená, že je zde provoz velmi bezpečný. Mávám na svého souseda Lucase, který venku leští své klasické Volvo V90 z roku 2017. Bydlí v jednom ze starších domů s garáží, což je vzhledem k jeho lásce k autům velká výhoda. Lucas miluje řízení, zatímco já se raději nechám vozit. Výhodou je, že mohu strávit čas v autě způsobem, který mi vyhovuje.

Mé auto je nyní venku a na jeho okno se promítá hologram s mým jménem. Protože mě čeká cesta delší než 20 km, dům mi objednal jeden z větších modelů Volvo s delším dojezdem. Ve srovnání s prvním Volvem vyrobeným před 120 lety vypadá tento vůz úplně jinak, ale myšlenka, která za ním stojí, se nezměnila - poskytnout lidem větší svobodu. Kdybych měla jet do své kanceláře v centru Malmö, dostala bych jedno z elektrických vozítek, které brázdí naše ulice jako rikši a v případě větších akcí, kdy všichni jedou například na nějaký koncert nebo fotbalový zápas, se seskupují do formací připomínajících housenky.

Vůz rozpoznává můj telefon. Otevře mi dveře a já si nastoupím.
„Dobré ráno, Majo,“ říká auto. „Vaše cesta do muzea moderního umění Louisiana v dánském Humlebæku bude dlouhá 92,8 kilometrů. Na Váš účet bude připočteno 100 korun. Cesta bude trvat 39 minut.“

Hladce prokluzujeme ulicemi města a brzy míjíme jeden z autoparků za městem, kde jsou na 200 m2 ve dvoupatrovém hangáru zaparkována auta v době, kdy je nízká poptávka, a kde zároveň probíhá jejich dobíjení a opravování. „Je to místo, kam chodí spát,“ jak říká moje malá neteř. Bývalé prostory městských parkovišť jsme využili k nápaditějším účelům. Například parkoviště poblíž místního obchodu IKEA se proměnilo v taigu - v les tvořený stromy a rostlinami z oblasti polárního kruhu. Po pravdě musím říci, že jsem se tam několikrát ztratila. Je fascinující, jak se město v průběhu let změnilo. Nyní se při plánování zástavby myslí na lidi, ne na auta.

„Majo, máš čas podívat se na poslední webcast Wallpaper. Mám ho teď pustit?“ ptá se auto.
„Ne, díky, auto. Potřebuji pracovat.“ V době, kdy projíždíme městem a přes most Öresund, si rychle projdu zprávy v novinách, které se zobrazují na head-up displeji. Poté si nasadím své brýle pro virtuální realitu a procházím si galerii, abych se ujistila, že jsem připravena na svou prezentaci. Přitom si dělám na tabletu ještě pár poznámek.

„V dnešní době jsou autohavárie natolik vzácné, že se vždy objeví v novinách. Většina vozidel je po většinu času řízena automaticky. Na silnicích je jen hrstka lidských řidičů, kteří mohou být unavení, mohou se nechat něčím rozptýlit, něco přehlédnout nebo jen udělají špatné rozhodnutí.“

Øresund bridge

Skoro si přeji, abych mohla v autě trávit víc času. Dá se zde toho tolik dělat. Stejná cesta by kdysi ve špičce trvala mému tátovi i dvě hodiny. Pokud by někde došlo k dopravní nehodě, tak i déle. A jediné, co mohl tehdy dělat, bylo sedět a čekat. V dnešní době jsou autohavárie natolik vzácné, že se vždy objeví v novinách. Většina vozidel je po většinu času řízena automaticky. Na silnicích je jen hrstka lidských řidičů, kteří mohou být unavení se mohou nechat něčím rozptýlit, něco přehlédnout nebo jen udělají špatné rozhodnutí.

Nyní je doprava plynulá. Na mostě se můj vůz připojí do silniční kolony tvořené asi deseti dalšími vozy, které jedou rychlostí 200 km/h s odstupy mezi sebou zhruba 50 cm. Protože jsou všechna auta v koloně řízena automaticky a vzájemně propojena prostřednictvím cloudu, jedná se o neuvěřitelně bezpečný a efektivní způsob cestování. Zanedlouho bez problémů dorážíme do Kodaně. Protože jsme zde brzy, měním trasu a chci jet místo po rychlejší E42 po dánské pobřežní silnici 152. Kochám se pohledem na úžinu Öresund zalitou sluncem.

Auto mě vysazuje přede dveřmi muzea umění.
„Mám na Vás počkat?“ ptá se.
„Ne, děkuji. Asi si dám potom oběd a vyrazím na procházku.“
„OK, Majo. Brzy na shledanou. A hodně štěstí s prezentací.“

Technologie a řešení mobility uvedené v tomto článku jsou jen fikcí a nejsou k dispozici pro žádný ze současně vyráběných sériových modelů Volvo.